Aziz Asad Al-Fadiyah

Jak jsme si přivezli štěně:

Asi to zažila většina z Vás - to netrpělivé čekání, těšení, doufání a dopisování s chovateli. Pořád myslím na příspěvek Veroniky letos o prázdninách, když jí přijel Kamal, bože, jak ta mi mluvila z duše. A teď jsem si to mohla prožít
na vlastní kůži - konečně!!!
Mnozí z Vás mě také znají z mých zoufalých mailů, kterými jsem je bombardovala v uplynulém roce v zoufalé snaze sehnat si štěně saluki. Nakonec se mi to povedlo - sice více než 1000 kilometrů od našeho domova, zato se štěňata narodila přesně manželovi k narozeninám, takže to už jistě pochopíte, i jemu
došlo, že se jedná o "astrální spojení" a z téhle možnosti se už zkrátka "nevyvlíkne", byť původně psovi doma tak úplně nakloněn nebyl.

Takže: teď k našemu broukovi: dovezli jsme jej v pátek 22. února 2008, má čokoládovou grizzlí barvu a jmenuje se Aziz.
Docela jsme se té cesty děsili. Ute (chovatelka) je naprostý "salučí" blázen, jednu noc jsme strávili u nich doma. Saluky a chrti kam se člověk kouknul.
Děsilo to i mě, a to vydržím hodně:-))
Na stěnách, na televizi, na hrníčcích, na autě, na okně, na kelímku na zubní kartáčky, člověk šel na záchod a zpoza skříňky na Vás koukal chrt, až při bližším ohledání jsme zjistili, že je to socha faraónského chrta v životní velikosti.....
Ute také zastává názor, že saluky jsou natolik nádherné a
ušlechtilé, že je nelze nijak omezovat, takže například jedna z jejích fen se natolik urazila poté, co se koncem listopadu narodila štěňata, že celé dny tráví v ložnici v posteli
a pokud chtějí, aby se šla aspoň ráno a večer vyčůrat, tak ji musejí vynést v náručí ven. Ale Ute sama to přiznává: "Všechno, co jsem mohla udělat špatně, jsem
udělala". Celý večer jsme si povídali, seznamovali se se všemi psy a taky navzájem a já do rána trnula, jestli si to Ute náhodou nerozmyslí a ráno mi neřekne, že mi psa nedá, nebo že k nám nechce, nebo že v noci utekl nebo tak něco. Ale ona
s nimi celou noc spala, tak se s nimi pomazlila a ráno byla velmi statečná. Pravda - ven už s námi ani nešla, její manžel nám Azize vynesl ven a Ute vevnitř ronila slzy. Na druhou stranu je na nich obou vidět, že ty psy milují, dýchali by za ně a že se štěňatům velmi věnovali. Nedivím se, že mi nakonec
řekla, že litovala, že mi to štěně slíbila, ona jí všechna štěňata
zůstávají v okolí a potom prý si neuměla představit, že Aziz půjde tak strašně daleko, navíc do země, o které na západě Německa asi moc informací nemají....Od prvních
fotek bylo znát, že docela zesvětlal, ale teď se mi zdá, že zase tmavne,takže věřím tomu, že opravdu bude čokoládový tmavý grizzle, jak to stojí v papírech.

Takže v pátek ráno jsme vyrazili směr Gladbeck (za Dortmundem) - Vřesina (u Ostravy). Ještě než jsme vyjeli z Gladbecku, tak se mohutně poblil, pak ještě jednou a potom lehnul a ležel. Nespal, pořád po očku sledoval co se s ním
děje a na každé zastávce si říkal "No to jsem teda chyt´ rodinu, mluví nějakou divnou řečí, furt mě cpou do auta a myslí si, že budu čůrat, když jim se to hodí, to tak!!!" Takže zásadně čůral v jiných intervalech, než jsme mu dávali příležitost. Ute s nimi ale byla doma, takže už je docela naučený chodit čůrat ven, takže když se v autě z ničeho nic postavil, tak jsem říkala
manželovi, ať okamžitě zastaví. Aziz vyskočil ven, vyčurdil se a jelo se dál. Vyjeli jsme v půl deváté ráno a věřte nebo ne, v sedm večer jsme byli s jedenácti sty kilometry v zádech zcela v pohodě doma. Ute už ho trochu naučila chodit na vodítku, byla s ním v obchodě, jezdila s ním autem,chodily k nim děti, takže opravdu je vidět, že jejich štěňátka jsou velmi dobře připravená na život.
Nebojí se ale na druhou stranu nejsou nikterak agresivní.

První dny u nás se mi zdál takový smutný. Oni tohle ale mají v očích, tu melancholii. Nicméně - občas poplakával a hlavně nevěděl, jak si hrát. Jó doma - tam měl mámu, tři tety a ještě dva další sourozence, tam bylo pořád koho tahat za ocas
a po kom skákat, ale najednou u nás - já říkala, že je v lehké depresi. Taky skoro vůbec přes den nespal. Pořád sledoval, co se kolem něj děje. Nicméně asi tak v úterý poněkud pookřál. Zjistil, že s našimi kluky se dá docela dobře pohrát, že i ty hračky mají svoje kouzlo, přes den pak docela chrní.

Taky jsme první noc bojovali se spánkem v posteli. Ute je totiž všechny měla buď na gauči v obýváku nebo v ložnici a vysvětlujte pak tomu hnědo-zelenookému uzlíčku, že teď my teda rozhodně hodláme trvat na tom, že se spí v pelíšku vedle postele. Takže první moc jsme se nikdo moc nevyspali. Pak to ale pochopil a teď spí docela v pohodě.

Doma jsme mu připravili prostor, kde jsme si mysleli, že přes den bude, zatímco my budeme v práci a kluci ve škole. Na chodbě s podlahovým vytápěním, koberečkem, pelíškem....... no se vším komfortem. V půl osmé jsem v pondělí odjela do práce a v deset jsem se jela na něj podívat. Vejdu do chodby a pes nikde. Volám - hledám, no krve by se ve mně nedořezal. Až jsem vyběhla všechny schody, tak teprve nahoře jsem uslyšela
kňučení a šla jsem za zvukem - a ta příšerka se válela v naší ložnici v posteli!!!
Docela si pochvaloval, že jako ta překážková dráha po ránu byla docela fajn, ale že příště není nutné to tak zbytečně komplikovat, že do ložnice se dá dojít i bez těchhle kliček, ale jestli nás to teda baví tak on se ráno taky trochu protáhne...... A pak jsme s ním zase v noci bojovali, nešlo mu prostě do hlavy, proč se mohl celé pondělí beztrestně válet v posteli, a v noci, kdy se jako normálně spí, nám to vadí.
V úterý jsme překážkovku trochu zkomplikovali, ale já už si nedělala iluze, že mu to bude dělat příliš velké problémy. Tak jsem zase v deset dopoledne
zajela domů -
už jsme ale chytře zavřeli dveře do ložnice, takže ležel v obýváku na gauči a byl zcela v poho. Nicméně se tvářil, že ložnice to teda není..... Od středy už ho tedy necháváme volně v bytě - pravda, udělá hromádku, loužičku, ale všechno docela kulturně a zatím nic nezničil, Na druhou stranu si říkám, že čím dřív se naučí žít mezi námi, tím lépe pro nás všechny. Já nikdy ani u dětí nezastávala názor, že je třeba kvůli nim odstraňovat z dosahu knihy a květináče, myslím, že i děti si zkrátka musejí
zvyknout na prostředí ve kterém se normálně pohybují a fakt je, že jsme pak s nimi neměli nikdy problém ani mimo domov, byli prostě zvyklí na všechny ty věci kolem sebe.

Dnes už je absolutně spokojen. Přišel na to, že je chrt, tak se odpoledne vždycky baví tím, že náš obývák, který má deset metrů na délku, přeskakuje třemi skoky tam a zpět půl hodiny v kuse. Když se postaví ke dveřím na zahradě, tak pro nás je to signál "rychle otevřít, bude se čůrat" a protože je teplo,
necháváme už dveře odpoledne docela dlouho otevřené. A Aziz to pochopil tak, že si o další tři metry prodloužil délku obýváku a tak skáče ještě navíc ven. No prostě pako!! Taky si hodně hraje s klukama a rád se jde podívat na zahradu a jde na vodítku ven. Bez vodítka jsem ho zatím nepustila, my jsme rádi, že otočí hlavu, když zavoláme "Azi", ale vždycky na začátku
ulice ho pustím při návratu z procházky a on zcela neomylně trefí domů.

Říkám si, že snad nám nepřeroste přes hlavu. Je fakt, že mu spoustu věcí nedovolíme a strikně na nich trváme, ale nezdá se mi, že by tím jakkoli trpěl.
Potvrdila jsem si po dvoutýdenním soužití, že je to nesmírně inteligentní a klidný pes, kterému je velmi snadné podlehnout, ale zdá se mi, že hranice lze stanovit a tím, jak on je chytrý, je velmi brzy schopen je respektovat. Nepochybuji však o tom, že je určitě schopen při své inteligenci, je také velmi nenápadně
posouvat a manipulovat majiteli :-)) Já jsem však od prvopočátku byla rozhodnutá mít psa, se kterým soužití nebude pro majitele a okolí utrpením, a který nebude omezovat lidi kolem sebe. Vím, jaký je potom problém odjet třeba na
dovolenou, protože "otravného" a nevychovaného psa prostě nikdo nechce hlídat.
Takže s nadějí doufám, že se opravdu projeví povahou jako šťastný, vyrovnaný a spokojený pes. Vždycky jenom hledím, že v tom obýváku vlastně zatím nic "nevymamlasil"!

Tak uvidíme, jak se to všechno bude vyjíjet dál.

A - jaké máte zkušenosti Vy? Jak to všechno probíhalo a a probíhá dodnes
u Vás? Nezbavíte mě mých iluzí, že ne?....